Na tatami patří i ti, kteří nesbírají medaile

Dětské oddíly se často hodnotí podle počtu závodníků, pohárů a medailí. Jsou to viditelné výsledky, které se snadno spočítají, vyfotografují a zveřejní.

Mnohem hůře se ale měří jiný úspěch: kolik dětí chodí na judo rádo, cítí se v oddílu dobře a vydrží u něj až do dospělosti.

Ne každé dítě je stejně soutěživé. Některé se na první závody těší téměř okamžitě. Jiné potřebuje více času, aby získalo jistotu. A některé možná nikdy nebude toužit po medailích, přestože ho judo, pohyb i společnost ostatních dětí upřímně baví.

Podle mě mají na tatami své místo všechny.

Ne každé dítě prožívá soutěž stejně

Soutěživost není vlastnost, kterou mají všechny děti ve stejné míře.

Jedno dítě porážka povzbudí. Chce se vrátit na trénink, naučit se novou techniku a příště si vést lépe. Pro jiné může být stejná zkušenost velmi nepříjemná, zvlášť pokud se zatím necítí dostatečně jistě nebo na první soutěž přijelo hlavně proto, že to chtěl trenér či rodiče.

Judo je v tomto směru specifické. Jde o bojový sport jednoho proti jednomu. Na tatami není tým, za který by se dítě mohlo na chvíli schovat. Výsledek je osobní, bezprostřední a někdy velmi rychlý.

Jediná chyba nebo povedená technika soupeře může ukončit utkání během několika sekund. Dítě se na závod připravovalo, bylo nervózní, čekalo na svůj zápas – a najednou je po všem.

Pro někoho je to motivující zkušenost. Pro jiného může být natolik silná, že začne pochybovat, zda chce na další závody nebo dokonce na další trénink.

Úkolem trenéra by proto nemělo být pouze přihlásit co nejvíce dětí. Měl by se snažit poznat, jak konkrétní dítě soutěž prožívá a zda je na ni skutečně připravené.

Závody ano, ale ne za každou cenu

Nechci tvrdit, že by děti závodit neměly.

Soutěže mohou být cennou součástí jejich sportovního vývoje. Učí je zvládat nervozitu, rozhodovat se pod tlakem, respektovat pravidla, přijímat vítězství i porážky a ověřit si dovednosti proti soupeřům z jiných oddílů.

Pro dítě, které chce závodit, mohou být velkou motivací.

Rozdíl je ale mezi povzbuzením a nátlakem.

Citlivé povzbuzení může znít:

„Myslím, že už bys mohl závod vyzkoušet. Chceš se tam nejdříve jet podívat, nebo se rovnou přihlásit?“

Nátlak naproti tomu často používá věty jako:

„Všichni ostatní už závodí.“

„Když nebudeš jezdit na závody, nikam se neposuneš.“

„Trénuješ tak dlouho, tak už musíš něco předvést.“

„Oddíl tě potřebuje do bodování.“

Někdy však stačí, když se trenér zeptá kdo jede na závody a poté se začně těch, co se nepřihlásí ptát: "Proč Ty nejedeš?". Už i to je určitá forma psychického nátlaku.

I pro dítě, které se ještě před dvěma týdny velmi rádo přihlásilo. Jenže třeba právě zrovna na tuto soutěž a tento víkend z různých důvodů nechce. Důvody pro to mohou být různé: problémy ve škole, situace v rodině, jiná aktivita nebo prostě momentální psychická nepohoda.

Dítě potom nemusí soutěžit proto, že samo chce. Soutěží, aby nezklamalo trenéra, rodiče nebo kamarády.

A to je velmi vratký základ dlouhodobé motivace.

„Nechci“ nemusí vždy znamenat totéž

Když dítě řekne, že na závody nechce, není nutné přihlášku okamžitě zahodit. Stejně tak ale není dobré jeho názor automaticky přehlédnout.

Za odmítnutím mohou být různé důvody:

• dítě neví, co ho na soutěži čeká,

• bojí se prohry nebo zranění,

• má obavu ze zkušenějších soupeřů,

• necítí se ještě jistě v naučených technikách,

• nelíbí se mu pozornost diváků,

• bojí se reakce trenéra nebo rodičů,

• případně ho soutěžení jednoduše neláká.

Trenér i rodič by se proto měli nejprve snažit zjistit, co přesně dítě odmítá.

Je rozdíl mezi větou:

„Chtěl bych závodit, ale bojím se, že prohraju.“

a větou:

„Závody mě nelákají. Na judo chodím rád, ale závodit nechci.“

V prvním případě může pomoci příprava, vysvětlení průběhu soutěže, návštěva menšího turnaje nebo ujištění, že první cíl není získat medaili, ale závod si vyzkoušet.

V druhém případě bych dítěti dopřál čas a jeho rozhodnutí respektoval.

Někdy stačí počkat

Z vlastní zkušenosti bych trenérům doporučil, aby s hodnocením dítěte nespěchali.

Dítě, které nechce závodit v sedmi nebo osmi letech, nemusí odmítat soutěže navždy. Možná si zatím není jisté v pádech, technice nebo kontaktu se soupeřem. Možná potřebuje nejprve poznat oddíl, vytvořit si vztah s trenérem a získat pocit, že na tatami skutečně patří.

Za půl roku nebo za dva roky může přijít samo a říct:

„Já bych to chtěl zkusit.“

Taková motivace má úplně jinou kvalitu než účast vynucená tlakem dospělých.

A možná tato chvíle nikdy nepřijde. Ani to podle mě nemusí být problém.

Ne každý, kdo chodí na judo, se musí stát závodníkem. Stejně jako ne každý člověk, který jezdí na kole, musí absolvovat závody a ne každý, kdo rád běhá, musí běžet maraton.

Trenér by měl poznat, kdy dítě povzbudit a kdy ubrat

Najít správnou hranici není jednoduché.

Pokud bychom děti chránili před každým nepohodlím, nenaučily by se překonávat obavy a zkoušet nové věci. Na druhou stranu dlouhodobý tlak může způsobit, že si spojí judo především se stresem a očekáváním dospělých.

Trenér by proto měl sledovat nejen to, co dítě říká, ale také jak se chová.

Určitá nervozita před soutěží je normální. Dítě může mít obavy, a přesto se těšit. Po závodě začne vyprávět, co zažilo, zajímá se o další utkání a brzy se vrátí do běžné nálady.

Varovným signálem naopak může být, když dítě:

• mluví o závodech s obavou už mnoho dní předem,

• opakovaně hledá důvody, proč se soutěže nezúčastnit,

• před závodem si stěžuje na bolesti břicha nebo hlavy,

• začne kvůli soutěžím odmítat i běžné tréninky,

• má nepřiměřený strach z reakce trenéra nebo rodičů,

• po výsledku dlouho pochybuje o své hodnotě,

• říká, že závodit musí, přestože samo nechce.

Jeden nervózní den ještě neznamená, že je potřeba se soutěžemi skončit. Pokud se ale podobné projevy opakují, měli bychom je brát vážně.

Soutěž nesmí být podmínkou pozornosti trenéra

Velmi záleží také na tom, jakou atmosféru trenér v oddílu vytváří.

Děti rychle poznají, zda nejvíce pozornosti dostávají pouze ti, kteří vozí medaile a body. Vnímají, koho trenér chválí, komu se věnuje při nácviku techniky a o kom mluví před ostatními.

Pokud mají nezávodící děti pocit, že jsou pouze výplní tréninku pro úspěšnější kamarády, jejich vztah k oddílu bude postupně slábnout.

To neznamená, že musí trenér věnovat všem dětem každou minutu naprosto stejně. Závodníci se před důležitou soutěží pochopitelně připravují cíleněji a mohou dostávat specifické úkoly.

Každé dítě by však mělo cítit, že se s ním počítá, že se může zlepšovat a že jeho místo v oddílu není podmíněno výsledky.

Dítě by nemělo jezdit na závody proto, aby si zasloužilo pozornost trenéra.

Čí přání to vlastně je?

Trenér by měl citlivě rozlišovat také mezi přáním dítěte a ambicemi jeho rodičů.

Rodiče mohou mít dobrý úmysl. Vidí, že má dítě talent, je silné, obratné nebo se na tréninku rychle učí. Chtějí mu pomoci využít jeho schopnosti a obávají se, aby něco nezmeškalo.

Někdy do dítěte promítají také vlastní sportovní zkušenosti nebo nenaplněné ambice.

Proto bych rodičům doporučil položit si několik nepříjemných, ale užitečných otázek:

• Těší se na závody dítě, nebo především já?

• Mluví doma více o výsledku dítě, nebo já?

• Dokázal bych přijmout, že má talent, ale závodit nechce?

• Vadilo by mi, kdyby chodilo na judo několik let bez jediné medaile?

• Chci doma spokojeného judistu, nebo úspěšného závodníka?

Tyto dvě možnosti se samozřejmě nevylučují. Dítě může být spokojené a současně úspěšné. Problém nastává ve chvíli, kdy se úspěch stane podmínkou spokojenosti rodiče.

Trenér někdy musí brzdit i rodiče

Pokud trenér vidí, že dítě ještě není na soutěž připravené nebo se jí účastní hlavně kvůli přání rodičů, měl by mít odvahu to citlivě říct.

Například:

„Pohybově si vede dobře, ale zatím z něj necítím, že by se na závody těšilo. Dejme mu ještě čas. Budeme ho připravovat a až bude chtít, soutěž si vyzkouší.“

Takové sdělení neznamená, že trenér dítěti nevěří. Naopak ukazuje, že přemýšlí o jeho dlouhodobém vývoji a nechce obětovat vztah ke sportu kvůli jednomu turnaji.

Jestli rodiče opravdu chtějí, aby měli doma judistu, který se bude tomuto sportu věnovat dlouhodobě, měli by mu dovolit, aby k závodění dospěl vlastním tempem.

Úspěch první soutěže se nemusí měřit medailí

Když se dítě rozhodne závod vyzkoušet, je dobré předem společně určit, co bude tentokrát znamenat úspěch.

U první soutěže to může být například:

• nastoupit na tatami navzdory nervozitě,

• správně pozdravit soupeře a rozhodčího,

• poslouchat pokyny trenéra,

• zkusit alespoň jednu nacvičenou techniku,

• po prohře podat soupeři ruku,

• sledovat další zápasy a něco se z nich naučit.

Takové cíle má dítě alespoň částečně pod kontrolou. Medaili pod kontrolou nemá, protože výsledek závisí také na soupeřích, losu, zkušenostech i průběhu konkrétního utkání.

Pokud dítě splní svůj osobní úkol, může odjíždět s pocitem, že závod zvládlo, i když žádnou medaili nezískalo.

A právě taková zkušenost může být dobrým základem pro chuť přijet znovu.

Judo nabízí mnoho i bez soutěží

Dítě nemusí objíždět turnaje, aby mu judo něco přineslo.

Pravidelný trénink rozvíjí sílu, vytrvalost, koordinaci, rovnováhu, obratnost a schopnost bezpečně padat. Dítě se učí pracovat ve dvojici, respektovat pravidla, zvládat tělesný kontakt a postupně získávat jistotu ve vlastním pohybu.

Také bez soutěží musí překonávat menší neúspěchy. Některá technika mu nejde, při randori se ocitne na zádech, nezvládne gymnastický prvek nebo postupuje pomaleji než kamarád.

I to jsou příležitosti učit se trpělivosti, vytrvalosti a schopnosti pokračovat po nezdaru.

Velkou hodnotu má také samotný dětský kolektiv. Pro některé děti je oddíl místem, kde si najdou kamarády, získají pocit sounáležitosti a mohou pravidelně dělat něco, co je těší.

Tyto přínosy nezmizí jen proto, že dítě nemá doma poličku plnou medailí.

Nezávodící judista není méně hodnotný člen oddílu

Děti, které nezávodí, mohou být pro oddíl velmi důležité.

Jsou tréninkovými partnery, pomáhají vytvářet dobrou atmosféru a postupně předávají zkušenosti mladším. Některé u juda vydrží mnoho let, později pomáhají při trénincích nebo se stanou trenéry, rozhodčími či aktivními členy klubu.

Možná nikdy nevyhrají významný turnaj. Přesto může být jejich cesta pro judo velmi cenná.

Medaile se počítají snadno. Mnohem obtížněji se dá vyčíslit, že člověk díky dobré zkušenosti v dětském oddílu cvičí i ve třiceti, přivede na judo své dítě nebo začne pomáhat další generaci.

Dlouhodobý vztah ke sportu je také výsledek

Za větší trenérský úspěch považuji dítě, které nezávodí, ale vydrží u juda až do dospělosti, než dítě, které dva roky objíždí všechny turnaje a potom odejde, protože už nedokáže snášet tlak na výkon.

Samozřejmě nemůžeme každému odchodu zabránit. Děti mění zájmy, kamarády i životní priority. Některé jednoduše zjistí, že je více baví jiný sport.

Byla by ale škoda, kdyby odcházely proto, že jsme z každého dítěte chtěli příliš brzy udělat závodníka.

Trenéři i rodiče by měli dětem dveře k soutěžím otevírat, ale neměli by je jimi tlačit.

Některé projdou téměř okamžitě. Jiné budou dlouho stát na prahu. A některé zůstanou spokojeně na tatami bez potřeby závodit.

Všechny přitom mohou být skutečnými judisty.

Protože na tatami patří i ti, kteří nesbírají medaile.

Autor: Marcel Tomsa | SPORTECAS

O autorovi

Marcel Tomsa je majitelem SPORTECAS a v prostředí juda a sportu se dlouhodobě pohybuje. Ve svých článcích propojuje praktické zkušenosti z tréninku s odbornými poznatky a zaměřuje se na to, aby si děti i dospělí mohli vybudovat dlouhodobý a zdravý vztah ke sportování.

Použité zdroje a další čtení

• A Systematic Review of Dropout from Organized Sport among Children and Youth

• Predictors of Persistent Participation in Youth Sport: A Systematic Review and Meta-Analysis

• Why Do Students Drop Out of Regular Sport in Late Adolescence? A Systematic Review

• International Olympic Committee Consensus Statement on Youth Athletic Development

• Does Judo Training Contribute to the Motor Development of Children and Adolescents?

• Health Outcomes of Judo Training as an Organized Physical Activity for Children and Adolescents